Weblog

Zde by se nepravidelně měly zjevovati zážitky z mého života, které stojí za zveřejnění. Ale nebojte se, nemám v úmyslu vytvořiti něco jako deníček:-) Ještě uvidíme, co se z toho dál vyvine...

25. - 28.5.2003
Můj kamarád z Plzně, který si říká Mr. Scully a je to ten největší queenolog, kterého znám, mě přemluvil, abychom podnikli bezva výlet na Queen. Samozřejmě jsem ihned potvrdil svou účast, ale teprve 2 hodiny před odjezdem (ještě plný becherovky a THC z předchozí pařby s Datlem a také úplně zpitomnělý absolvováním nováckého IQ TESTU NÁRODA:-) jsem si začal balit. Můj minibágl obsahoval: tričko Queen, čtvery slippy, čtvery ponožky, kartáček, láhev bechera (tu jsem mimochodem přivezl zpět, neb o ní v Itálii nebyl zájem:-) , pár eurošů a pas. Dojel jsem do Plzně, naložil kámoše a cca ve dvě odpoledne v bezva náladě zamířil vstříc neočekávanému...

Kromě půlhodinového zdržení na hranicích jsme bez větších problémů dorazili asi v 19,oo hod. do Meinzu, kde jsme měli strávit první noc u Scullyho známých. V životě jsem v Meinzu nebyl a očekával jsem menší městečko - něco jako Ostrov. Proto mě dost překvapilo, že nás přivítalo velkoměsto zvící asi dvou Plzní:-) Náš stručný popis cesty s výsekem z mapy se tudíš záhy ukázal býti k ničemu, neb popis začínal slovy:
"Přejedete řeku Rýn a ..." ...a my jsme žádnou vodu ani po půl hodině kroužení nenašli:-) Abych to zkrátil - bylo nám trapné ptát se domorodců, kde je ona slavná řeka a tak jsme se nechali nasměrovat alespoň na
tu část města, která se nacházela na naší mapce. Zhruba po další půlhodince a pochopení systému jednosměrných ulic (ten IQ test byl asi fakt na nic:-) jsme konečně zaparkovali před kýženým domem.


Webmaster a Mr. Scully	Sašour, Barbara, Luca a Mr. Scully	Klaus, Barbara, ...	Němci a Italové

Barbara a Klaus - Scullyho známí - jsou vzhledem typičtí Němci, ale chováním VELICE super a cool. Oba cca 40 let, ona štíhlá černovláska vypadající na padesát, on má kníra, delší vlasy a brýle. Také mi připadalo, že má možná skleněné oko, ale při pokusu o stočení konverzace tímto směrem vstal a vzápětí přinesl pytlík plný skleněnek řka, že neví, kde doma seženeme důlek, ale že by si také rád zahrál kuličky. Tak jsem v duchu vynadal prof. Vyroubalovi a dalších narážek na toto téma raději zanechal. Jsou to queenologové (hlavně Barbara), takže nemají žádné děti a místo nich v dětském pokoji odhadem tak 500 CD-R s různými koncerty a bootlegy Queen, VCD a DVD, plakáty, ... Po večeři v italské restauraci (dal jsem si "Spaghetti Fuego" a po zbytek cesty jsem měl pálivou stolici:-) nás pozvali, ať si sedneme do obýváku na kus řeči. A že nám k tomu pustí jako kulisu album Queen A Night At The Opera (DVD - audio). Mrkli jsme na soustavu repráků - pět malinkých umělohmotných krabiček neznámé značky - a v duchu se připravili na nějaké nezřetelné šumění
v pozadí. Vzápětí jsme ovšem strávili půlhodinu ohlušeni zvukem, že si i lidé v Berlíně museli zacpávat uši:-) A oni seděli tiše jak u vytržení a nábožně poslouchali... Zkrátka queenmaniaci! Já bych si takhle nahlas doma hudbu nepustil, i kdybych byl sám v celých Karlových Varech... Sousedi jsou asi nejspíš zvyklí na všechno, neb se neozvalo žádné bouchání koštětem do podlahy.

Druhý den ráno jsme vyrazili na letiště ve Frankfurth - Hahnu, což byla slabá hodinka jízdy autem. Po rentgenu zavazadel a prohlídce všech tělesných dutin (nebo to bylo obráceně?) už na nás čekalo letadlo. Byl to Boeing pro 200 cestujících a stál opravdu pakatel, ale připadal jsem si jak v MHD. Ne, že bych musel stát
u tyče:-), ale sedačky byly podobné, zdarma byla pouze instruktáž, jak se nasazuje záchranná vesta (to nevím na co, když jsme cestou přelétali jen 2 malé rybníky - asi aby záchranáři měli lehčí práci najít naše mrtvoly), jídlo a pití si člověk musel zaplatit, na záchodě nebyl papír a okénka také nešla otevřít... Při přistání ve Frankfurthu nám navíc praskla pneumatika, ale narozdíl od Concordu jsme bohužel nezačali hořet, pouze to zasmrdělo.


Snídaně na hotelu	Jedeme na zkoušku	Italiános kamaráčoft!	Zde jsme bydleli

Přistáli jsme na malinkatém letišťátku ve městečku Forli u Bologni. Po hodinovém zdržení, kdy jsme čekali na naše zavazadla a Němci se potýkali s typicky italskou rychlostí při pokusu pronajmout si auto, jsme konečně vyrazili do Modeny, což bylo asi 70 km po zajímavě řešené dálnici (už od poloviny jsme věděli, že jsme měli dávno zahnout vpravo, ale umožněno nám to bylo až takořka v Modeně:-) Hned za výběrčím mýta na nás již čekali Scullyho italští kámoši, vesměs queen-fandové okolo dvacítky. A musím uznat, že přivítání a veškerý následný servis byl velice srdečný a vstřícný. Italové jsou prostě velmi přátelský národ! Po vzájemných výměnách objetí, pozdravů a slipů nás odvezli kousek za Modenu, kde jsme měli v úžasné krajině a v naprosté samotě na vrcholku jedné menší hory zamluvený malinkatý penzionek. Za pár euro a také bez signálu do mobilu:-)

Po krátkém ubytování jsme se hned jeli na stadion podívat na zvukovou zkoušku. Nebylo sice možné dostat se přímo na stadión, ale u brány bylo slyšet skoro všechno a byla i vidět velkoplošná obrazovka, kam se zkouška promítala. Nás samozřejmě zajímali jenom Queen, takže jsme si zhruba spočítali, kdy začnou a šli se něčeho nadlábnout. Při návratu jsme už zdálky jsme slyšeli Too Much Love Will Kill You, no prostě jsmě přišli trochu pozdě. TMLWKY byl duet Briana s Pavarottim (Roger na bicích) a moc se nám líbil. Brian byl hlasově ve formě, Pavarotti zpíval italsky s malinko pozměněnou melodií a Roger byl plný elánu. TMLWKY se z nějakého důvodu zkoušela třikrát, následovala We Are The Champions dvakrát. Pak přišlo Radio Ga Ga (Roger samozřejmě zpíval). Následně začalo hustě pršet, takže zkouška byla na chvíli přerušena. Završila to po chvíli We Will Rock You (Brian vokály i kytara). Jinak všude platil přísný zákaz focení a natáčení. V praxi jsme to zažili na vlastní kůži, když se jeden z italských kámošů vetřel dovnitř a za chvíli ho ochranka přistihla s digitální kamerou v ruce. Normálně zavolali státní policii a ta ho s pouty na rukou odvedla k výslechu. Nakonec ho naštěstí (i s nahrávkou) pustili...


Na zkoušce	Dál nás nepustili	Ve frontě	Přišel i Freddie Mercury... (italian fan:-)


Před hotelem...	...po příchodu Briana...	...se strhla vřava...	...ale dostalo se (téměř) na všechny!

Pak jsme vytušili konec, tak jsme se auty urychleně přesunuli do hotelu v Bologni, kde Brian s Rogerem bydleli. Tam jsme trpělivě čekali asi do půl jedné (zkouška končila v deset, ale Brian i Roger se bohužel jeli napřed někam najíst). Před hotelem to bylo fakt peklo, uzavřeli jsme dohodu s fanoušky Bona, že v případě příchodu někoho z Queen spořádaně ustoupí do pozadí a ponechají nám prostor a naopak. Jenže jakmile jako první dorazil v luxusním šedém mercedesu Brian, úhledná ulička se změnila v nepřehledný chumel, všichni se na něj vrhli a za vřískotu duchaplností jako: "Brian, You Are My Hero!" nebo "Brian, You´re Still The Champion!" mu rvali k podpisu různá memorabilia. Snad jedině Scully stál v klidu u vchodu a já zezadu natáčel na digitální foťák krátkou videosekvenci. Oba jsme dostali, po čem jsme tak toužili - Brian podepsal naše koncertní lístky! Asi po další půlhodině přijel v dlouhé limuzíně se záclonkami Roger. Ten se podle očekávání zachoval jako "hvězda", dal jeden autogram a šel bez dalšího rozhlížení do hotelu. Částečnou omluvou mu budiž to, že s sebou táhnul svojí dceru (jméno si nepamatuju, ale mohlo jí být tak devět let). Chvíli po něm přišel pěšky další člověk, takový přiožralý motající se stařík, který nám s úsměvem hrozil
z hotelového schodiště a z kterého se nakonec vyklubal Jim Beach, producent Queen a šéf Queen Productions Ltd. Rozjeli jsme se zpět a do postele se dostali asi ve tři ráno...


Zatím v dobré náladě	Po 3 hod. čekání	Vstupenka na koncert	Vzácnost: Brianův autogram!!

Další den jsme rovnou jeli na koncert. Trošku to zkrátím - před branami jsme čekali od jedné hodiny odpoledne, na stadión nás pustili po šesté a koncert trval od devíti do jedné do rána. Téměř přesně 12 hodin na nohou - v horku na přímém slunci, bez jídla, částečně bez pití (nějaké pití jsme měli, ale nechtěli jsme to přehánět - možnosti odskočit si na toaletu jsou uprostřed davu nulové). Měli jsme toho fakt plné zuby. Nakonec se to vyplatilo, byli jsme cca ve 3 řadě a viděli jsme nádherně. Koncert se přenášel naživo v televizi i v rádiu, takže se muselo začít přesně. Moderátorka to uvedla (řekla, proč se koncert koná a kam se mají posílat peníze pro irácké uprchlíky), pak začala z reproduktorů dunět We Will Rock You intro a slavnostním tunelem uprostřed pódia přišli za velkých ovací Brian s Rogerem. Ideální zahájení koncertu ("Queen Will Rock You" bylo takovým nepsaným mottem koncertu - i znělka pro reklamu byla WWRY). V publiku přišla velká většina lidí na Queeny a zbytek přišel na Bona z U2, takže atmosféra byla parádní. Roger za bicími, Brian kytara a zpěv všechny tři sloky a už to jelo - první sloka, druhá sloka, kytarové sólo, krátké sólo na bicí, třetí sloka a finále (typická verze za poslední dva roky - viz Hall Of Fame nebo koncerty SAS Bandu). Kluci byli fakt ve formě, Roger do toho mlátil jak zamlada a Brian si užíval každou sekundu na pódiu.


BM	BM	BM	BM

Pak přitančil Ricky Martin, takový napomádovaný paňáca. I když se v okolí našlo pár omdlévajících a ječících předpubertálních (a zauhrovatělých) pipin, většina diváků začala pekelně bučet:-) Eric Clapton, výborný kytarista, byl přivítán vřele, Bono měl druhé nejlepší přivítání hned po Queenech, ale já ho moc nemusím, je to už víc politik než muzikant. Taky Deep Purple se svojí Smoke On The Water byli ve formě, skladba měla šťávu a sklidili zasloužený aplaus. Kluci (myslím) hráli v sestavě Don Airey (klávesy), Ian Gillan (sólový zpěv), Roger Glover (basa), Steve Morse (kytara) a Ian Paice (bicí). Zpěvák z DP si pak vystřihnul s Pavarottim duet (nějakou klasickou árii) a hlas mu na to fakt seděl. Andrea Bocelli se zdál být oblíbenější než Pavarotti; je to lepší zpěvák a kvůli své slepotě chudák vždycky vypadá tak nějak skromně. Následovaly místní hvězdy: skupina Manu a zpěvačka Laura Pauzini. A také Lionel Richie.


BM	BM	BM + Pava	BM + Pava

Celý koncert se snímal také na DVD, blízko nás byl jeřáb s kamerou a dost často na nás najížděl. Takže doufám, že až si to DVD koupím, že si sám sobě zamávám:-) Vedro bylo pekelné, vody málo a většinou jste se mačkali na nějakého nechutného tlusťocha, který smrděl česnekem (i když v jednu chvíli jsem měl kolem sebe nějaké Italky, které se snažily dostat k pódiu a - pravděpodobně nechtíc - mi na několik slastných okamžiků vrazily svá ňadra do rukou a na obličej. Ale to jsem zrovna seděl na zemi a hledal pití a a ony přese mne upadly a ... no, zbytek snad až příště:-)


RT	RT	RT	RT

Po nějaké hodině a třičtvrtě přišli na řadu opět "Queen" ve složení Brian May, Roger Taylor, Spike Edney, Jamie Moses, Neil Murray a Fabba Girls. V podstatě taková kombinace Queen, Brian May Bandu a SAS Bandu. Teď hráli Radio Ga Ga (Roger vokály, takže bicí byly automatické, ale podle mě je musel někdo ovládat, vypadalo to sehraně). Při refrénu samozřejmě bez váhání tleskali všichni. Následovala Too Much Love Will Kill You - překrásný duet s Pavarottim. Bohužel reproduktory při celém koncertu nebyly příliš nahlas, takže jsem slyšel spíš zpívání publika než Briana. Při každé volné chvilce stadion skandoval "Brian, Brian" a Pavarotti vypadal příjemně překvapen takovou reakcí a skoro se Brianovi ukláněl po skončení duetu.


Deep Purple	Deep Purple	Deep Purple	Gillian + Pava

Následovaly další skladby, teď už se to ale nechutně drobilo. Pořád nějaká pauza na reklamu, pak čtvrthodinové povídání o Iráku, pak zase reklama atd. Trošku nuda. Liza Minelli naštěstí nezpívala, protože si zlomila nohu, takže jenom povídala něco z videoobrazovky. Zdála se nějaká nametená - pořád něco blábolila, pak jí upadlo sluchátko, takže ztratila nit... no oddechli jsme si, když skončila.


BM + Zucchero	BM + RT	BM + RT + dobrý voják Švejk:-)	...a finále!

Grand finále mělo podobu tří skladeb. Napřed We Are The Champions - Spike začal na klavíru hrát intro, ale Brian si ještě kytaru nebral. Vzal mikrofon a začal něco povídat... něco jako "Máme tu malý problém - kdo by vlastně měl tuhle skladbu zpívat? A vůbec, co kdyby ji zpíval Zucchero? Co myslíte?" Bylo to samozřejmě připravené, Zucchero byl pro tuto skladbu určen a i když to není zrovna můj favorit, tak se podle mě úkolu zhostil dobře. Zucchero se pomalu přisunul ze zákulisí (Spikea už brněla ruka, jak pořád na klavíru hrál dokola intro) a zazpíval první sloku, pak to přebral Brian. Všichni vypadali strašně spokojeně, posledních půl minuty byl na velkoplošné obrazovce prakticky nepřetržitý záběr na Rogera, jak se směje od ucha k uchu a mlátí do bicích jak ďábel. Po Champions následovala ještě jedna verze Smoke On The Water v podání Deep Purple, protože údajně při prvním natáčení selhala technika. To nám nevadilo, tuhle skladbu mám moc rád. Koncert završila nějaká italská skladba, při které se na pódiu sešli úplně všichni, Brian dokonce zazpíval pár slov, což vzbudilo až nekriticky příznivý ohlas v publiku.

Po celý pobyt v Itálii jsme utratili jen velmi málo euro za jídlo. Ne, že by to tam bylo tak levné - prostě nebyl čas ani kde něco koupit. Ráno k snídani pivo (Scully Fantu:-) a pak jsme až ve dvě v noci hledali fungující McDonald´s. Nakonec jsme byli rádi za dvě bagety denně...


Rozloučit se...	...a hurá domů!

Poslední den jsme se všichni sešli, důkladně probrali celý koncert a se slzami štěstí v očích, špinaví a upocení se naposledy objali:-) Naskočili jsme k Němcům do auta a uháněli na letiště. Italové to s prohlídkami silně přehánějí, podívali se mi skoro i do slippů (a naúčtovali nepřiměřeně vysoké clo za vývoz šišky salámu:-) Pak už probíhalo vše hladce: odlet, přistání ve Frankfurthu a kafe na rozloučenou v Meinzu. Mé auto stálo přesně tam, kde jsem ho před třemi dny zanechal.

Vymotali jsme se z Meinzu na dálnici a během dalších tří hodin ujeli asi 15 km. Neuvěřitelná zácpa (tedy myslím automobilová, jinak to spíš vypadalo na průjem po těch italských blafech:-) Kromě toho, že se mi chtělo pekelně spát, začínalo se také pomalu stmívat a jakmile jsme asi 40 km od hranic z ČR sjeli z dálnice, tak jsme zkrátka zabloudili! A do toho se nám začalo kriticky nedostávat paliva a my měli naplánovanou tankovací zastávku až těsně za hranicemi. Mr. Scully sice navigoval, ale doteď nevím, jestli měl mapu Švýcarska nebo jestli se v Německu normálně obden posouvají silnice všemi směry. Kdykoliv jsme měli dojet do nějaké vesnice, byla tam jiná, nebo jsme přijeli z jiného směru než jsme měli, případně nás objížďka zavedla na stejné místo, odkud jsme před půl hodinou vyjeli.

Na křižovatkách probíhala pokaždé konverzace asi takto:"Doprava je to na Weiden, doleva na Amberg, tak kam?". "Obojí je na hovno!". "Tak kam??Dělej!!". "Já nevim, my potřebujeme úplně jinam!!!". "Bože, tak já to zkusím doprava...". "Nééé, měls jet doleva!!" :-) Za nějakou dobu palivová ručička už neměla kam klesnout a my věděli, že těch 25 kilometrů k hranicím prostě nedojedeme. Takže jsme dojeli do nejbližšího (jediného) městečka, kde jsme doufali v benzínovou pumpu. Jak víte, velká většina pump v Neměcku zavírá někdy kolem desáté večer a tahle bohužel nebyla výjimkou... Po dlouhém hledání známek života jsme zcela zoufalí narazili na mírně přiopilého traktoristu. Ten nás po krátké, ale srdečné rozmluvě vzal do (údajně) svého podniku - museli jsme potichu a se zhasnutými světly vjet do nějakého zemědělského areálu, kde nám z podivně vypadajícího stroje načepoval plnou nádrž nafty. Nic za to nechtěl, po delším přemlouvání si vzal našich posledních 5 € a rozšafně nám popřál šťastnou cestu. A pak že všichni vepříci jsou prasata:-)

Ještě malá drobnost: při tomto nočním tankování mi vypadl z auta batoh a uvnitř se rozbila lahvička s vodou po holení (ne že bych se po celou tu dobu holil:-) Bohužel jsem to zaregistroval, až když bylo pozdě - celý obsah batohu a za několik minut i celý vnitřek auta včetně nás byl nasáklý jinak docela příjemnou vůní, ale v tomto množství... fuj! Němec to nijak nekomentoval, i když větší důkaz sexuální orientace dvou mužů v autě už asi nepotřeboval. Zato na hranicích si mysleli, že pašujeme něco omamného a takto se "nenápadně" snažíme zmást jejich psy!

Závěrem: jsme moc rád, že jsem to mohl všechno prožít. Skvělý zážitek, fakt! Ale také jsme zjistil, že už nějak stárnu. Teď už bych jel na Queen, jedině kdyby hráli u nás v ložnici:-)

Ale nevylučuji, že za půl roku tomu bude jinak!